Můj příběh začíná docela smutně. V roce 2015 zemřela moje čtyřnohá láska. Bylo jí 14 let. Byla křížencem jezevčíka a voříška. Dostala jsem jí od táty, když mi bylo asi devět , a ona se hned stala členem naší rodiny. Když odešla na duhový most, nikdo z nás se s tím nedokázal vyrovnat. V domě bylo zoufalství a velká prázdnota. Nic nebylo stejné jako předtím. Když jsme se vrátili domů se slzami v očích, otevřeli jsme dveře, protože jsme věděli, že už nás nečeká vrtící se ocas a veselá tlamička. Potom se mě otec zeptal, jestli bych chtěl vyměnit svoji touhu po lásce za jiného psa.

Nejprve jsem se na něj zlobila, že si dokonce dokáže myslet na jiného, protože moje místo v mém srdci už bylo obsazeno. Po několika dnech, když poněkud odezněl můj smutek, jsem začal přemýšlet o tom, co mi řekl můj otec. Pomyslela jsem na to, že mi život mého psa už nikdo nevrátí, ale mohl bych dát milující domov jinému, který to potřebuje.

Možnost návštěvy útulku byla zcela vyloučena. Bál jsem se, že když uvidím tolik psů čekat na domov, zlomím se ještě víc. Hledala jsem tehdy na internetu útulky, listovala jsem fotografiemi a reklamami, dokud jsem náhle nenašla ty nejmenší, kteří by měli být v dobrých rukou.Na oznámení jsem zavolala, protože jsem netušil, s čím to souvisí, tím spíše, že téma pseudochovu mi tehdy bylo zcela cizí. Slyšel jsem, že si můžu vzít svého nového psa s sebou, ale musím uhradit náklady, které majitelům vznikly, tj. očkování, odčervení a jídlo. Náklady byly pouze 400 PLN. Neváhala jsem ani na okamžik, nakonec bych štěně stejně musel očkovat a ošetřit, což je tak jako tak spojeno s náklady.

Zaplatil jsem, vzal malou, načechranou kouli a začaly problémy. Teprve doma jsem si všimla, že štěně bylo celé zablešené a také vychrtlé a nemohlo chodit. O chvíli později začalo zvracení, průjem a značná slabost. Štěně by mělo mít spoustu energie, budit rozruch, vrtět malým ocáskem a toto ... jen spalo. Téhož dne jsem ho vzal k veterináři. Tam jsem se dozvěděla, že nebylo očkováno ani odčerveno, že hladoví a že jeho problémy s chůzí byly důsledkem jeho stísněné klece, ve které musel být držen. Všechno mi to znělo jako z jiného světa. Byl jsem zoufalá a nevěřil jsem, že lidé, kteří chtějí dát psy do dobrých rukou, jsou pro ně příšery. Číslo z reklamy a samotné reklamy již bohužel nebyla aktivní.

Po týdnu to štěně nezvládlo. Nebudu popisovat, co jsem zažila, protože taková slova neexistují. Nenechala jsem to jen tak. Oznámila jsem to policii. Také jsem se snažila jednat sampostatně. Hodně se toho stalo, ale je to docela dlouhý příběh. Pak jsem zjistila, co je to pseudochov - tzv. množírny. Když jsem poslouchala všechny tyto děsivé věci, byl jsem zdrcena, nebála jsem se pokut, ale toho, čeho jsou lidé schopni za hloupé peníze. Dosud mě překvapovalo, že jsem o takovém obchodu se zvířaty možná nic neslyšela. Kdybych to věděla předem, nikdy bych v životě nenechal a vydělat peníze z takové hrozné „činnosti“. Případ utichl. Jak později tvrdila policie, prodávající byl zkontrolován a psi nejsou v nebezpečí, jsou očkováni a údajně spí „pod peřinou“. Po takových zkušenostech jsem ztratil víru, že můj život bude stále plný štěstí s vlastním mazlíčkem po boku.

Jednoho dne jsem viděla příspěvek na facebooku sdílený mým přítelem. Týkalo se to štěňat opuštěných v krabici u brány útulku. Na fotografii jsem viděla pět párů smutných očí. Ale ve chvíli, kdy jsem se podívala na jedno z krémově zbarvených štěňat, srdce mi začalo bušit jako dřív. Kontaktovala jsem útulek. Dostal jsem informaci, že štěňata musí být v příštích několika dnech v péči veterináře a poté budou připravena k adopci. Čekala jsem, dokud nenastal čas. S každým dalším dnem jsem se nemohla dočkat, až obejmu tuto malou kouli z piškotového dortu. Asi po týdnu se na webových stránkách útulku objevila informace, že štěňata jsou zdravá, očkovaná, odčervená a připravená k adopci. Volala jsem, proběhl krátký rozhovor se mnou o tom, jaké podmínky mohu svému psu poskytnout atd.